Dosud jen doutnáš ve mně jako stoh
v půlnočním kraji.
Černá jsou pole kol, černé jsou lesy.
Dosud jen doutnáš a hořeti bys moh’
plameny, které plápolají.
Ale ty doutnáš a hojnosti tvé roh
dosud jen děsí.
Dosud jen čekám jako na požár
prohnilé stavení.
Do noci dým tvůj k domu mému vane.
Dosud jsi zmaru znamení,
a mohl jsi být světlo mé, můj Pane,
slunce mých jar.
Ale jdeš pozdě, plameni.
Jsem stár.
Ještě snad žár tvůj spálí sýpky krov
a suchý sad se vznítí.
Ale zdem kamenným, tvrdosti mé, se vyhne.
Když po plameni žízní troud mých slov,
já křesadlo se stydím přiložiti,
že nevzplaneš už v domě, kde se líhne
má plíseň smrt a jako prázdný rov
mé stěny už se řítí.
A jako spálil bílý květ mých jar
tvůj vonný žár jakoby oběť mou,
spáleništěm jen dýmá dnů mých sklízeň.
Už nechceš snad mou oběť zápalnou
a hořet jako dar.
Ty doutnati chceš ve mně jako trýzeň
ohniště, kde struska je a škvár.
A dýmáš bídu mou.
Dosud jen děsíš, jako bys byl zlem,
ty ohni žen a dětí.
Ale ty možná jen chceš býti nový
a vykřesat drsnějším křesadlem
své jiskry, které neuhasím slovy,
pro nová vznětí v srdci zestárlém.