Před málo věky pustili mi žilou... Krev zarputilou. A od těch dob mé svaly stále cvičí let orlí peruti holubičí.
Jak ve vzduch udeřit a dát se v plavný let a přece silou udiviti svět. Ach, těch mých skoků a těch přemetů! – Jak pobavily v cirku vzácné pány!
Těch ran a zbabělého záští v odvetu, jež odškodňuje nás, – nás tatrmany... Těch hrozeb dušených a honosného křiku, když z písku arény a v poplivaném triku
jsem naposled se zvedal na nohy: půl héros a půl šašek ubohý... Proč tehdy utich smích? Nebyl jsem směšný snad? Proč bledne protivník, když vítězným se cítí?
Snad nechce doopravdy udeřiti ten chuďas – akrobat? Sám postoj odboje, sám tvrdý v oku blesk, to samo stačilo už tenkrát pro potlesk...
A já šel dále!... Jakoby Bůh řek srdci mému: Vstaň! a ono ožilo... Utřel jsem líčidlo. Zvedl zbraň...
Salto mortale se zdařilo A teď bych měl dále už jít za hlasem v srdci, jenž zpívá, v kolébku nové mé síly, zázračně zrozené,
pryč z špinavých plachet cirku, kde bouří pochvala lživá, ven v čarovné jitro mého prvního lidského dne... Z manéže ven, kde úspěchy zlatem se platí, za hlasem, který mne volá v otčinu tajemnou;
tu cestu razil můj děd a konec se ve hvězdách tratí, nikdo už nekráčel tudy po něm a přede mnou... A zatím: když duše se na mžik omládlá k výšinám vznesla, už padám a padám v komediantský svůj klam...
Zlaťáky sbírám u nohou, z hlediště chytám hesla, tělo své vzpřímené hrbím v kompliment sem a tam... A těším se v srdci svém štěstím a úspěchem sytém, až moje hubené hnáty ztuční zas blahobytem...
A zatím tu stojím a řídká krev zase mi chladne uprostřed věnců a květů a vavřínů uvadlých... Čekám, kdy ještě nějaký laur mi spadne... Ó, krvi holubičí!
A zatím: Galerie už syčí. A v lóžích tutlají smích...
Cookies on Poetry Cove