Skip to content
1883–1951

CASSIOVY RUSKÉ LISTY. (IV.)

Jaroslav Kolman Cassius

Drug Vy moj milij, trpkou duši Jste odhalil před zraky ženy... Přec, Cassie, jak dobře tuší, že nejste zcela otevřený!

V těch slovech celé pravdy není, jen stín, jenž zrakům uniká; vtip maskuje v nich přesvědčení a hoře úsměv skeptika...

Váš list je klidný. V nepokoji však Vaši duši bloudit zřím a šeptat: věřím, nevěřím? v úzkosti, jež se přiznat bojí...

Ó, Cassie, sám nevíte, jak věří už... jak věříte! Jen přiznejte: Vám stydno říci to jméno, nazvati ten cit;

jací jste mi, vy západníci, přemudřelý a chytrý lid!... Vy vystihnete vše, jak chcete: tu decentně zažertujete,

tu zakýváte hlavami, když zklame vše i policie: „Jest ještě něco nad námi, pro něco více člověk žije...

Pánbůh? Nu, dobře, chcete-li... Leč ovšem, k čertu, s kostely!“ My Rusové jsme jiná raça – chlubit se, víte, nebudu –

však slůvko „víra“, „věčná spása“ my vyslovujem bez studu. I naše knihy nejsou němé: na každé stránce něco čteme,

co duši k nebi obrátí, s hrdinou hříchů litujeme, chvějem’ se: Bůh ho zatratí... A na západě literáti

umně svá díla brousí, zlatí: pyšného ducha chlubný lesk obraznost dráždí smyslnosti... Naši – jsou samá vina, stesk,

a v srdci zprahlém pokorností vášnivá touha plamen živí (všichni jsme jaksi „jurodiví“), někdy jak v dolech hoří v tichu

a někdy v požár vzplápolá... Vzpomeňte jenom Gogola, – strašného konce jeho smíchu... U vás as jinak. Síly dravé

odnesl zašlých věků proud... V bezpečné „síti víry pravé“ bez věčných pochybností muky. Jak přešla z otců silné ruky

do slabé syna-otroka, jež dědictvím svým tolik mrhá, je pevná ještě – každý kout. Proud svobody ji může vzdout

a oka její nepřetrhá... Je pevna. Marně do ni vrhá Říman své kletby, tíhu pout... Je pevna. – Nelze proniknout –

a jak ta vaše zátoka tak široká, tak hluboká... Až ze zapomenutých tůní ji vytáhnete na výsluní,

zazáří v hrdém rozpětí... Ne dnes, či zítra – kdy se sluní zem v chladném jasu: – v podletí, až slunce vzplane v plné síle...

Pak samy rybky zabloudilé se vrátí v sladké zajetí... Však dnes už, kde je pramen, víte; i já jej jasně proudit zřím –

jen mlčte, – dnes mne nezmýlíte svým úsměškem zlým, skeptickým! Ó, Cassie, jak bohata je vaše země! V jakou výši

ji vyzdvihnuly boží dlaně. Jak pyšně a přec odevzdaně as v Čechách vaši lidé dýší!... A jaké verše, dramata

a romány, žurnály denní as pro takový lid se píší!... Co slovo – záblesk velikosti! A politika – ne, už dosti;

výše mi nelze, věru, jíti... Srdce mi bouřlivěji bije a hořím jen při pomyšlení, že bych se měla s vámi bíti

s Tatary vaší Panonie... Tak velký duch, v tak malé vlasti, tak vyvolen být mezi všemi a vyznamenán od Boha!

A já –? Co žena ubohá má dělat v ubožácké vlasti? Jen vaší slávy odlesk krásti... Jen po vás paběrkovat můžem

v sibiřských pláních mužné síly, květ po květu, jež po vás zbyly, zapadlé v blátě bídy zdejší, vojsk vašich kudy hřměl krok pevný...

– Ó, Cassie, být v Čechách mužem, jakou to je vám asi slastí!... A v světě úkol nejstkvělejší. Vzpomeňte Anny Sergějevny.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.