Drug Vy moj milij, trpkou duši Jste odhalil před zraky ženy... Přec, Cassie, jak dobře tuší, že nejste zcela otevřený!
V těch slovech celé pravdy není, jen stín, jenž zrakům uniká; vtip maskuje v nich přesvědčení a hoře úsměv skeptika...
Váš list je klidný. V nepokoji však Vaši duši bloudit zřím a šeptat: věřím, nevěřím? v úzkosti, jež se přiznat bojí...
Ó, Cassie, sám nevíte, jak věří už... jak věříte! Jen přiznejte: Vám stydno říci to jméno, nazvati ten cit;
jací jste mi, vy západníci, přemudřelý a chytrý lid!... Vy vystihnete vše, jak chcete: tu decentně zažertujete,
tu zakýváte hlavami, když zklame vše i policie: „Jest ještě něco nad námi, pro něco více člověk žije...
Pánbůh? Nu, dobře, chcete-li... Leč ovšem, k čertu, s kostely!“ My Rusové jsme jiná raça – chlubit se, víte, nebudu –
však slůvko „víra“, „věčná spása“ my vyslovujem bez studu. I naše knihy nejsou němé: na každé stránce něco čteme,
co duši k nebi obrátí, s hrdinou hříchů litujeme, chvějem’ se: Bůh ho zatratí... A na západě literáti
umně svá díla brousí, zlatí: pyšného ducha chlubný lesk obraznost dráždí smyslnosti... Naši – jsou samá vina, stesk,
a v srdci zprahlém pokorností vášnivá touha plamen živí (všichni jsme jaksi „jurodiví“), někdy jak v dolech hoří v tichu
a někdy v požár vzplápolá... Vzpomeňte jenom Gogola, – strašného konce jeho smíchu... U vás as jinak. Síly dravé
odnesl zašlých věků proud... V bezpečné „síti víry pravé“ bez věčných pochybností muky. Jak přešla z otců silné ruky
do slabé syna-otroka, jež dědictvím svým tolik mrhá, je pevná ještě – každý kout. Proud svobody ji může vzdout
a oka její nepřetrhá... Je pevna. Marně do ni vrhá Říman své kletby, tíhu pout... Je pevna. – Nelze proniknout –
a jak ta vaše zátoka tak široká, tak hluboká... Až ze zapomenutých tůní ji vytáhnete na výsluní,
zazáří v hrdém rozpětí... Ne dnes, či zítra – kdy se sluní zem v chladném jasu: – v podletí, až slunce vzplane v plné síle...
Pak samy rybky zabloudilé se vrátí v sladké zajetí... Však dnes už, kde je pramen, víte; i já jej jasně proudit zřím –
jen mlčte, – dnes mne nezmýlíte svým úsměškem zlým, skeptickým! Ó, Cassie, jak bohata je vaše země! V jakou výši
ji vyzdvihnuly boží dlaně. Jak pyšně a přec odevzdaně as v Čechách vaši lidé dýší!... A jaké verše, dramata
a romány, žurnály denní as pro takový lid se píší!... Co slovo – záblesk velikosti! A politika – ne, už dosti;
výše mi nelze, věru, jíti... Srdce mi bouřlivěji bije a hořím jen při pomyšlení, že bych se měla s vámi bíti
s Tatary vaší Panonie... Tak velký duch, v tak malé vlasti, tak vyvolen být mezi všemi a vyznamenán od Boha!
A já –? Co žena ubohá má dělat v ubožácké vlasti? Jen vaší slávy odlesk krásti... Jen po vás paběrkovat můžem
v sibiřských pláních mužné síly, květ po květu, jež po vás zbyly, zapadlé v blátě bídy zdejší, vojsk vašich kudy hřměl krok pevný...
– Ó, Cassie, být v Čechách mužem, jakou to je vám asi slastí!... A v světě úkol nejstkvělejší. Vzpomeňte Anny Sergějevny.
Cookies on Poetry Cove