Vážená Anno Sergějevno, Poslední list je jedna chvála, jediný hymnus na mou vlast. Jak Jste se, duše, rozehřála,
Jaký Jste Vy to enthusiast! Nebyla byste však ani žena, žena a při tom Ruska celá, kdybyste trochu nepřeháněla...
Vaše Rus není odsouzena, třebaže měla okovy... Jste volní, velcí – jste to vy! A my, nu, my... Jak je to s námi?
Jsme volni také. Jaké štěstí na volném vzduchu vydechnout! Přec mnohým z nás jest ještě nésti tíž staré hanby, otisk pout...
Jsme volni a ne svobodni... Vy chápete? Nu, jsme to my. Přiznejme si to, jaké klamy? Kdesi se blýská, kdesi hřmí,
však naše zem sní ještě sen, spí srdce a spí svědomí. Duch ještě bloudí nad vodami... V ústraní čeká tichá Vdova
na osvobozující slova: Budiž tu světlo. Budiž den! Přec úsvit je tu. Z jitřní záře dere se slunce nahoru;
životem zkvétají mrtvé tváře a poušť našeho obzoru... – Jste šťastný lid – s povzdechem díte – nu, ano, v tom se nemýlíte.
Jsme tábor – ozbrojený voj, jen srdci schází ještě štít, pravý cíl oku, duši klid... Chatrnou máme ještě zbroj.
Zem’ naše ve svém nitru hostí poroby staré pozůstalosti... není jich málo – přemíra! Červ velkohubé zbabělosti
ješitná srdce užírá a revoluční naše Hora programy denně hřmotné rodí, dnes ten a zítra – jak se hodí –
(starého ducha je to stvůra, jen v revolučním obalu) a přesvědčení – makulatura je přežvýkaných žurnálů...
Jsi zpátečníkem, nežli zvíš: denně ta revoluční Hora – jakož dí stará metafora – jinou má revoluční myš.
V tom chvatu, křiku, rozechvění stavíme svého domu kryt... Jak ujíti tu pokušení, jak jíti, kudy třeba jít,
jak říci, co je třeba říci, jak jiskru pravdy doutnající jen v mírný oheň roznítit? Jak uspat vášně, vzbudit cit;
jak dílo provést obezřele a přece ne jen dopola? Jak vrhnout v lidská srdce směle louč víru, která plápolá
laskavě svým i nevíře a jasní všechny temné sluje – ač na hranicích nespaluje své tvrdošíjné kacíře.
Jaký to úkol obrovitý všem vodám dáti jeden spád, jedinou vůlí zkrotit city: z rozmarné hydry stvořit – stát!
V tom směru, závistivče milý, jsme jen půl cesty urazili, zbývá nám ještě dlouhá pout: Nejvyšší vůle dostihnout.
Tou spiati u jednoho stolu zasednem jednou k dílu spolu, chudý tak, jako bohatý... Volební, rudé plakáty
vyblednou v slunci pravdy prosté... Nebude stran, jen vlídní hosté... Nebude tříd, hle, všechny hostí veliká státu tabule...
Zapomenem na časy zlé. Pro všechny bude dosti míst – i mládež – naděj budoucnosti bude pak míti vždy co jíst...
Vy smějete se? Divno je Vám, že může míti mládež hlad? Přijďte se jen k nám podívat! (Snad pozváním Vás nepohněvám...)
Volnosti ovane Vás dech – uzříte, co se může stát! Když nenasytné minulosti si leží vztekle ve vlasech,
že budoucnost se někdy postí, je divno Vám? A svoji Rus už nehanobte. Těžko klásti je účty mé i Vaší vlasti.
Vždy něco chybí. Srdce kus, či lásky, která proudí z něho, či nábožen – eh, čert ví, čeho! Zdravstvujtě. Vždy Váš Cassius.
Cookies on Poetry Cove