Drug Vy moj milij Cassius, napsal Jste: Vaše peklo hrůz; nuž, z toho „pekla“, z toho „temna“ píše Vám ruská žena list.
Jen Ruska – můžete být jist, nic víc, ne Anna Sergějevna, jak bývala, jak znal ji svět za oněch „ideových“ let.
Ó, tehdy – v srdci zápal čistý – my kursistky jsme s gymnasisty Lassala, Marxe a tak dále v německém četly originále,
v budoucnost s vírou hlubokou a vlastní city, vlastní sklony přistřihly módní do šablony, by hodný byly cizí chvály –
a v evropejské pantalony s nadšením jsme svou duši cpaly, tu ruskou duši širokou... Rus pohřbila už carskou knutu,
dnes vládne tvrdě rudý vkus, a ze Smolného institutu špinavé ruce vedou Rus a vraždí „pobloudilé“ syny...
F. zahynul na souchotiny několik neděl po zatčení – ve vazbě, kde – to nikdo neví... A ostatních už také není –
Peťka a Míťa Šingarevi (těch hochů želím nejvíce) šli na smrt v zanícení stejném: dali se zabít na Litějném
v jakési hloupé panice. Jen hlupák P. se potkal s zdarem, nu, víte, kancelářské jho: lidovým stal se komisarem
protekcí Lunačarského; teď před podlcem vše se chví jako za samoděržaví... A mužík pije jako píval...
Nu, zvíře, když se opije; – dříve se tupě na svět díval, dnes trochu osvícený je – Však strašný je i s této stránky:
přečtli mu Gorlovovy články a hraje si teď na „jedince“. – „Bij, buržuje, bij Kaledince!“ tak křičí – nu, a zabije...
Zabil si cara v daleku a boha zas má vysoko – tož vraždí – oko za oko – oh, strašno, strašno člověku!
Tak sedím, dumám, ubohá, a náhle cos mne sladce vzruší, jako by v ohni vzplanul duch... A tu mi přijde – jen tak, víte,
(Cassie, to se podivíte) přijde mi: Mysli na Boha. Tak. Náhle napadne mi: Bůh. A ptám se: Duše? Má Rus duši?
A myšlenky jak dále jdou, jako bych hleděla v dálku mhou – a vidím, vidím divnou věc: rudý květ vidím pláti žhavě –
pohlédnu: kalich na rukávě; pohlédnu vzhůru do tváře: přede mnou čacký moloděc... Chápete, vzpomínám si právě
na vaše hochy v Samaře... Přede mnou leží vaše zem tak vážná a tak usměvavá, jak četla jsem: „po Duchu vdova“.
A její štěstí mladá sláva probouzí lítost v srdci mém... Dnes chápu podivná ta slova, tak česky silná – rusky jemná:
Duch. – Země. – Zem – po Duchu vdova... To je váš Bůh. Jste šťastný lid. Víte, proč zemřít, proč vám žít... Bůh s vámi! Anna Sergějevna.
Cookies on Poetry Cove