Vážená Anno Sergějevno,
Vy víte všechno, Vám je zjevno,
čím spasíte svůj ruský lid.
Váš chladný rozum, žhavý cit
mu spálil střechu nad hlavami...
Charašó! Jinak je to s námi:
náš lid je zcela jiný lid,
nemáte o něm ani zdání...
Náš první máj? Dík za optání.
Považte. Imposantní klid...
Vím, že se usmíváte zchytra:
co zmeškal dnes, dohoní zítra
(hořící troud už na krov letí)
vítězný proletariát.
Snad máte pravdu. Pravím: snad.
My jsme se těšili jak děti –
– člověk se zrovna přiznat stydí
všichni, až na pár Vašich lidí:
Nechytlo. – Ani tentokrát!
Ba, co víc. Jasná obloha
a pod ní dělník, buržoa
jediný úsměv, jeden cit...
Uvažte sama: Jiný lid.
Jiný lid, jiné zaujetí...
U vás, oj! ruská trojka letí
opilá krví, svobodou...
A u nás lehce davy jdou
radostným krokem jako děti...
Řeknu Vám, Anno Sergějevno,
co nám je zjevno: Naše temno
se samo sebou rozední
bez Vašich žhářských pochodní...
Přec naše srdce stejně tlukou
a stejně vroucně k Světlu lnem –
Váš lid vzal oheň holou rukou,
však můj jej vzal i s kahanem.
Má pravdu Váš, má můj? Kdo poví?
Jsme „ravesniki“ Kolcovovi:
„Já dumu zřím ti na čele
a beze slov a bez vyznání,
však v očích tvých tak jako v skle
stkví tvého Východu se plání...“
Mám cestu jinou. Proč i mně
je projít Vaším peklem hrůz?
Ó, rcete se svým králem Mús:
„Ty ně adin kipja dušoju,
goriš i gasněš v tišině,
prašu těbjá, buď drug so mnoju...“
Zdravstvujtě Vždy Váš Cassius.