Nech slova zamžená viset na větvích vět
a vonět růže snů, až uvadnou a spadnou.
Nech motýla myšlenky sednout v květ
a vypít rosu průzračnou a chladnou.
Nedrž a nepoutej, hlaď praskající srst
tohoto světa, až uslyšíš jej přísti.
Nech v duši vršiti se minulosti prsť
a rašit jaro v trouchnivějícím listí.
Buď jako v časné vesně vodopád:
nepoutej spoutané sám nespoutaný v běhu.
Zelená skála umí tak sladce hřát
v ledové tříšti vonícího sněhu.