Kdo jsi ty? Ty, jehož mladá líc
přede mnou září
jak nový den, jenž říká vše a nic
s usmívající se tváří?
Je v tobě plno noční temnoty
a jitřního chladu.
Ještě rosou zebou tvoje rty,
v něž srdce své kladu.
Proč vidím na ni svoje poledne
pláti a hřáti?
Kdo její zlatý závoj nadzvedne
a touhu mou zvrátí?
Jaký soumrak číhá za tím dnem,
to neví žádný;
budem se milovat anebo zahynem,
ty svěží, ty chladný?
Kdo jsi ty, ty druhý, to já vím,
čtu tvář tvou jasnou:
„Minulostí svou churavím,
hasnu jak hvězdy hasnou.“
Kdo jsi ty, ty druhý, to já znám,
čtu ti to s tváře:
„Hořel jsem a teď zhasínám,
chceš odleskem být mé záře?“
„Neslyšelo jsi, dítě, o hvězdách,
jichž světlo letí k tobě
jak láska má, zatím co v noci tmách
spí hvězdy ve svém hrobě?“
„Tak jako vrhá v oči nevinné
paprsek hvězda zhaslá,
tak jako růže v dlaně dětinné
svou starou krásu střásla.“
„Můj svět již není hvězda zářivá,
to paprsek zříš z něho.
Daleko krouží mladost tvá
kol mrtvého srdce mého.“