Kdo jsi ty? Ty, jehož mladá líc
přede mnou září
jak nový den, jenž říká vše a nic
s usmívající se tváří?
Je v tobě plno noční temnoty
a jitřního chladu.
Ještě rosou zebou tvoje rty,
v něž srdce své kladu.
Proč vidím na ni svoje poledne
pláti a hřáti?
Kdo její zlatý závoj nadzvedne
a touhu mou zvrátí?
Jaký soumrak číhá za tím dnem,
to neví žádný;
budem se milovat anebo zahynem,
ty svěží, ty chladný?
Kdo jsi ty, ty druhý, to já vím,
čtu tvář tvou jasnou.
„Minulostí svou churavím,
hasnu, jak hvězdy hasnou.“
Kdo jsi ty, ty druhý, to já znám,
čtu ti to s tváře:
„Hořel jsem a teď zhasínám,
chceš odleskem být mé záře?“
„Neslyšelo jsi, dítě, o hvězdách,
jichž světlo letí k tobě
jak láska má, zatím co v noci tmách
spí hvězdy ve svém hrobě?“
„Tak jako vrhá v oči nevinné
paprsek hvězda zhaslá,
tak jako růže v dlaně dětinné
svou starou krásu střásla.“
„Můj svět již není hvězda zářivá,
to paprsek zříš z něho.
Daleko krouží mladost tvá
kol mrtvého srdce mého.“