Zlo je v každém ději,
ďábel v každém tvoru.
Ale nejslavněji
hoří peklo vzdoru.
Naše Eva nejí.
Otec, tváře rudé:
„Nejez, neubude.“
Máť, pláč na krajíčku:
„Děvenko, jen lžičku.“
Ruce se jí chvějí.
Ale Eva nejí.
Poslední jde k stolu,
první s židle vstává.
Už nám pokašlává,
už nám polehává.
Modré s nebe noste,
po dobrém ji proste,
po zlém pohrozte jí:
naše Eva nejí.
Dlouho se jí líhla
zmije v srdci dívčím,
teď svou hlavu zdvihla,
nesrazíš ji ničím.
„Musíš býti štíhlá,“
syčí v srdce její.
Naše Eva nejí.
„Budete jak bozi,
jíst-li nebudete,
všecka krása světa
pro vás jenom zkvete.
Hlouběji než dýka
vaše krása raní,
silnější než smrt je
dívčí milování.
Láska v odříkání
plane nejslavněji.“
Naše Eva nejí.
„Pyšné barvy páva,
štíhlé tílko hadí,
tak se nosí sláva
vítězného mládí.“
„Nejez!“ zmije syčí
v dívčí srdce její.
Naše Eva nejí.
V každém snu a ději
hoří pekla brány.
Ale nejslavněji
hoří v srdci panny.