Zlo je v každém ději,
ďábel v každém tvoru.
Ale nejslavněji
hoří peklo vzdoru.
Naše Eva nejí.
Otec tváře rudé:
„Nejez, neubude.“
Máť pláč na krajíčku:
„Děvenko, jen lžíčku.“
Ruce se jí chvějí.
Ale Eva nejí.
Poslední jde k stolu,
první s židle vstává.
Už nám pokašlává,
už nám polehává.
Modré s nebe noste,
po dobrém ji proste,
po zlém pohrozte jí:
naše Eva nejí.
Dlouho se jí líhla
zmije v srdci dívčím,
teď svou hlavu zdvihla,
nesrazíš ji ničím.
„Musíš býti štíhlá,“
syčí v srdce její.
Naše Eva nejí.
„Budete jak bozi,
jíst-li nebudete,
všecka krása světa
pro vás jenom zkvete.
Hlouběji než dýka
vaše krása raní,
silnější než smrt je
dívčí milování.
Láska v odříkání
plane nejslavněji.“
Naše Eva nejí.
„Pyšné barvy páva,
štíhlé tílko hadí,
tak se nosí sláva
vítězného mládí.“
„Nejez!“ zmije syčí
v dívčí srdce její.
Naše Eva nejí.
Vadne pole, vadne,
chybí jarní vláha.
Sotva zrno padne,
smrt už po něm sahá.
Kosí ženci, kosí
ve slunečním žáru.
Bez té boží rosy
prach je z božích darů.
Bez ní večer není
ani žití ráno.
Hrany vyzvánějí.
Zachraň duši její,
Nejsvětější Panno!
V každém snu a ději
hoří pekla brány.
Ale nejslavněji
hoří v srdci panny.