Dech věčného zrání však vane z Tvých zdí, dech úrodou těžkého kraje
a v hodiny žhavého čekání už srpy Tvých ženců kdes znějí...
Je nová to láska, jíž plane Tvůj duch, plod nový Ti pod srdcem zraje,
však novou též krví zas omládlou Tvé bolesti krvácejí.
Ty zastárlé bolesti nebolí, ty rány už přebolely.
Na nepřízeň dnů dávno minulých zříš s úsměvnou melancholií,
jen někdy se zachvěješ úděsem, když nové dny s drzými čely
v tvář, v minulost svoji zasněnou, zas novým Tě políčkem bijí...
Ta rána, již nepřítel zasadí, je oprošťující mukou,
víc studená láska gourmanda tvou bezmocnou nevinnost mrazí, –
hle, melancholický hold dandyův! Aristokratickou rukou
svou naparfumovanou visitku v Tvé zelené vavříny hází.