Pod vybledlou oblohou severu jak pod cudným genia čelem
když nadšená myšlenka plápolá, Tvá kypící spanilost hoří –
Ty vkotvena v srdce pevniny v osamocení svém skvělém,
Ty jediná můžeš oželet majestát nesmírných moří.
Kdo v chrámech Tvých kamenných rozbil svůj stan, Ty’s mučednicí byla jeho,
Tvá stigmata byla i symboly, Tvé oltáře byly Tvé rány,
Ty’s byla i kolébkou Beránka, v krvi své zardoušeného,
Ty’s byla i královstvím Vítězné Sedmibolestné Panny...
Tvé oltáře nejsou už bojištěm, Tvé děti už nejsou lid boží,
jen úsměvem krása Tvá trpící zakrývá jizvy své živé,
a občas jen opojen vlastním snem bláhový poeta složí
hold nesmělé bídy kráse Tvé – květ bledý své mladosti chtivé...