A snad i ty, který jsi vším,
chceš moje drobné písmo čísti,
když příliš bděls, abys líp zdřím’,
a necháš svoji šelmu přísti.
Tak v noci strom naslouchá listí,
jak šumí jeho tajemstvím.
A s úsměvem, zatím co sním,
snad cítíš, jak mě dech tvůj zdvihá,
jak hřeje na prsou má tíha,
když spala dřív jen u nohou
ta, která ráda sama líhá,
ta duše s pýchou ubohou,
dokud se noc tvá nezažíhá
tvou rozhněvanou oblohou.