„Chopte se ho! chopte se ho! Do pout s ním a žaláře! Vrahtě to, ach bole mého, Léky sem a lékaře!
Jižli se i z toho háje Stala peleš loupeže, Proč pak přísně správa kraje Aspoň zde jich nestřeže?“ –
Takto křičím, takto laji, Drže ruku na srdcy; V tom se „co to? co to?“ ptají Lidé tady jedoucý:
Já jim příběh zřejmě dosti Vypravuji, ale ti O tom jako lidé sprostí Nechtěli nic věděti.
Vás se tedy vtipu hlavy Jemnějšího, vás se ptám; Snad mne lék váš rány zbaví, Snad vám onen šibal znám;
Byste ale, co se stálo, Znali věc a příčinu, Teď když srdce pookřálo Vám ji celou rozvinu.
Včera, bylo před večerem, Procházým se po háji. Tam kde loučky za jezerem Ostrůvky dva dělají;
Slunce ještě asy plesa Jednu půlku líbalo, V levo však již sterým z lesa Temno, okem kukalo.
Chodím, myslím, mezy stromy Knihu nesa pod páždím; Hned čtu, hned sy bez vědomí Květy v kytku shromáždím;
Zde sy, leže v stínu, hovím Při studničce pod bukem, Opět motýle tam lovím Běže za ním kloboukem.
Běžím, běžím – stanu rázem, A aj krásné divadlo! V užasu mi klobouk na zem Kvítí s knihou vypadlo;
Předce jaksy v předěšení Tolik ducha popadnu, Že se ještě k podivení Kloňmo za houšť přikrádnu.
Tu jsem číhal tejným okem, Ano v trávě ležícý Blízko břehu nad potokem Uzřím krásnou mladicy.
Víčka protru; zefyr roušku Bílou rval, níž oděna Krotce spala, za podušku Majíc vlastní ramena.
Jaký pohled! zlatá víže Tělo vůkol tkanice; Prsy tenké šatu mříže Tiskly ujít chtějíce;
Nad obočím jako mha se Cosy mdlého vznášelo; Kroužky vlasů v libé kráse Lezly z ňáder na čelo.
O bych, myslím, tolik očí Teď měl, kolik křovina Tato lístí! Sotvy vkročí Žádost tato nevinná
V srdce mé, již dvoje lítá Holubiček vedlé ní, Jedna druhou šklube, chytá, Vábí v svodném oupění.
Z druhé strany sedí kýsy Chasník s křídly na skále, Toul mu strojný s plece visý, Lukem chvěje zchytrale;
Všetečník! hned samopášil Lecjaks s onou tkanicý, Hned zas šípy svými plašil Holoubátka hrajícý.
Tyto zbrknou. Na neštěstí Jakž on cýlí z lučiště Jednou mezy ratolesti Husté, mého křoviště...
Třesk v mé srdce! tuť já v nohy Za ním s křikem od bole, Než aj zmiznou u oblohy Ptácy, panna, pachole.
Zatím se hned, ó lstné šípy! Cosy ve mně rozhostí, Čím víc hasým, tím víc kypí Z srdce trudných žádostí:
Hle ten zlosyn! takli střílí V květ by rány působil? Medle ač ho bratří milí Znáte, rcete kdo to byl?
Cookies on Poetry Cove