„Chopte se ho! chopte se ho! Do pout s ním a žaláře! Vrahtě to, ach bole mého, Léky sem a lékaře!
Užli se i z toho háje Stala peleš loupeže, Proč pak přísně správa kraje Aspoň zde jich nestřeže?“ –
Takto křičím, takto laji, Na sardci měv pravici, V tom se „co to?“ lidé ptají Jdoucí v blízké silnici,
Já jim příběh zřejmě dosti Vypravuji, ale ti O tom jako lidé sprostí Nechtěli nic věděti.
Vás se tedy vtipu hlavy Jemnějšího, vás se ptám; Snad mne lék váš rány zbaví, Snad vám onen šibal znám:
Byste ale, co se stalo: Znali věc a příčinu, Teď když sardce pookřálo, Vám ji celou rozvinu.
Včera, bylo před večerem, Procházím se po háji, Tam kde loučky za jezerem Ostrůvky dva dělají;
Slunce ještě asi plesa Jednu půlku líbalo, V levo však už sterým z lesa Temno, okem kukalo.
Chodím, myslím, mezi stromy Knihu nesa pod paždím; Hned čtu, hned si bez vědomí Květy v kytku shromáždím;
Zde si, leže v stínu, hovím Při studničce pod bukem, Opět motýle tam lovím Běže za ním kloboukem.
Běžím, běžím – stanu rázem, A ai krásné divadlo! V úžasu mi klobouk na zem, Kvítí s knihou vypadlo;
Předce jaksi v předěšení Tolik ducha popadnu, Že se ještě k podivení Kloňmo za houšť přikrádnu.
Tu sem číhal tajným okem, Ano v trávě ležící Blízko břehu nad potokem Uzřím krásnou mladici.
Víčka protřu; zefyr roušku Bílou rval, níž oděna Krotce spala, za podušku Majíc vlastní ramena.
Jaký pohled! zlatá víže Tělo vůkol tkanice; Persy tenké šatu mříže Tiskly ujít chtějíce;
Nad obočím jako mhla se Cosi, mdlého vznášelo; Kroužky vlasů v libé kráse Lezli z ňáder na čelo.
O bych, myslím, tolik očí Teď měl, kolik křovina Tato listí! Sotvy vkročí Žádost tato nevinná
V sardce mé, už dvoje lítá Holubiček vedlé ní, Jedna druhou šklube, chytá, Vábí v luzném upění.
Z druhé strany sedí kýsi Chasník s křídly na skále, Toul mu strojný z plece visí, Lukem chvěje zchytrale;
Všetečník! hned samopášil Lecjaks s onou tkanicí, Hned zas šípy svými plašil Holoubátka hrající.
Tyto zberknou. Na neštěstí Jakž on cílí z lučiště, Sednou mezi ratolesti Husté, mého křoviště...
Třesk v mé sardce! tuť já v nohy Za ním s křikem od bole, Než ai zmiznou u oblohy Ptáci, panna, pachole.
Zatím se hned, ó zlé šípy! Cosi ve mne rozhostí, Čím víc hasím, trudných kypí Ze sardce víc žádostí:
Zlosyn! takliž ve svět střílí, Aby rány působil? Medle, ač ho bratří milí Znáte, rcite, kdo to byl?
Cookies on Poetry Cove