Kralodvorský rukopis.

Takliž sy věčnou hned v zniku záhubu Mému přisáhla štěstěno národu; Časům, by syn spal, zlým dadoucý Otce drahé za kořist památky.

Řek má Homéra, s Bardy sy hrá Němec, Kde Hekla soptí tamť Osyan zněje: Jen náš uchem vnuk darmo bystrým Háje němé Slovanům nasléchá.

Vy věšťcy dávní, jimiž zvuky Bůh v jazyk Kládl, by svou vy v ně jste duši vdechli; Jenž jste prvý hláhol slovanský V šat století vinuli – kde pak jste?

Nemáli písní harfa vaše pro nás? Ach aspoň ohlas svých šlete nám zpěvů. Labuť v zlatých snách ještě truchlé Dřímaje sladce těší syrotky.

Ha, co slyším tam králova od hradu? Prst z oblaků ční, teď vece jsou cosy: Patřím a ve mhle zmizlo heslo: Příteli! příteli! tam ta poďme.

Zde jsou zde! v krásném viz hle leží hrobě; Smím jichli temné tknouti se zástěry? Aj jak sloní mi truhlu záře, V níž s varytem svazeček zpěvů bdí.

V chrám jim nevinná, jak z hory Synai Dskám lid tajemným, prostota ustlala; Strážné kopí a zbroj postavivši Žižkovu jak cherubů vedlé ní.

Vzhůru, procyťtež pětstověků spalí Čestmíre, Oldro, Zaboji, Jarslave! Vás, slyšte, vás k padlé měděnný Vlasti jazyk věže této křísý.

Sem rýč a jemných cožkoli nástrojů, Zniklý vyvábil důvtipu Herkulan: By šťastně křehký poklad outlé Mládeži, co z puku květ, se rozvil.

Ať samovraždnou víc do cyzý nohou Neskáče, nízké přes ploty, zahrady; Nýbrž z domácý, v spolku jarním, Větve sy píšťaly ke hře kroutí.

I vy, kdož svých jste, starcy, bohů haslé Ohniště uzříc zoufali, vraťte se: Novou založme z těchto dávné Sy zbořenin vzdělanosti pevnost.