Nechápal svět tajných, jenž se dějí
Divů v Mesmerově stolicy,
Oni trnou bázní mořícý,
Tito lají, jiní se mu smějí;
Kýž se jednou přesvědčiti chtějí:
Jak to snadno duši letícý
Z prostranství a z času temnicy
Sobě stkanou nechat pod šlepějí;
Seč je srdce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?
Mé již dávno, samo sebe ruše,
Má již dávno, k svému trápení,
Tělo jinde, jinde bydlí duše.