Jaro vzniká, aj mhu’ plaší slunce,
Zefyr loutky nese trávníkům,
Strom již stínem hoví poutníkům,
Slavík zpívá z kvetového trůnce;
Tam laň plésá, onam křepké junce,
Zde se niva směje rolníkům,
Motýl k sadu, kachně k rybníkům,
Zlatá spíchá včela ku medunce.
Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
Všudy láska, žerty, lahoda,
Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče;
Jen mne nejmou jara ani léta,
Nehne slunce ani příroda,
Co mne zbavil osud duše světa.