Není to zem, ani nebe zcela,
Co se z tváři její vyskytá,
Svatost je to v kráse zavitá,
Duše božská v outlé cloně těla;
Hned láskou pálá, hned jakby chtěla
Vzhůru letnouť, cyty zamítá,
Do ruk běží, aj v blesk rozlitá –
Světy hvězd jí plynou vůkol čela.
Ba sy tuším všudypřítomnosti
Ode bohů samých půjčila,
An mi vždy tkví v očích, v obraznosti.
O rcy mi jen, družko rozmilá!
Jsyli trupel, ať sy trudu spořím,
Čili anděl, ať se tobě kořím.