Žaluj, srdce, pustým těmto hradům,
Nedej smutku ducha kousati,
Lásce studno k lidem volati,
Upěj tedy cestám, řekám, sadům;
Hlas tam obrať oněm ku pokladům,
Jež sem v dálce musel nechati,
Ba i těm se pokus vyrvati,
Jako trápným Laokoon hadům:
Pahorky ty zapomeň a města,
Které tím se více zbližují,
Čím dál vede oči od nich cesta;
Jako jelen poraněný brokem,
Když se nohy ujíť snažují,
Spěšnějším smrt chvátá za ním skokem.