Na hor chlumy, na nejvyšších čela
Skalin lezu před svou nesnázý;
S břehů k spádům, z hlubin na srázy,
Jako srna střelcem ovdovělá;
Však mne i tam tráplivého smělá
Milka ruka ještě sprovázý,
Prstem chytrým líčíc obrazy,
Jak by Ona před očima chvěla;
Kliď se zběhu šalný, vzdorně řkoucý,
Kráčím na kraj příkré strminy,
Tu tě, tu vás vrhnu ňádra žhoucý:
Již již padám klna lidi, bohy,
Anť se, ó div, v lůnu roviny
Státi najdu, neurazyv nohy.