Těžko, věřím, patřiť, když se v krásy
Zlaté na Tatrách den obléká,
Um se tu v cyt, tělo člověka
V peruť mění, v mdlé ach jeho hlasy.
Mutno srdcy, an mrak slunce hasý,
Hrom potírá dřeva stověká,
Strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
Lká zem, bledne měsýc hvězdovlasý.
Předce toto všecko snadno snesu,
Ale pohled její nevinný,
Tohoť nelze, leč se celý třesu.
Její pohled! ó mlč, ó mlč vtipe,
Srdce mluv, jak jeden jediný
Střely, světy, bohy do mne sype.