V poslední dům když mne ještě nuká
Milota, ai nové zjevení,
Tu král na talíři pečeni
Krájel a žral: to hod, dím, ne muka!
Ale když mé blíže oko kuká,
Blud můj v bledý strach se promění,
Neb ta upečená v plameni
Lahůdka, jest jeho vlastní ruka:
To Šved Sigmund, jenž když polskou dostal
Berlu, syna svého nástupce
Wladyslawa, proto prutem chlostal:
Že chtěl řeč, kroj i zvyk milovati
Poláků, a býti zástupce
Lidu, nad nimž žádal panovati.