Odpusť matko, že se osměluji –
Řeknu učinivši úklonu,
Já snad v želi velkém utonu,
Nebo dvou zde přátel pohřešuji;
Ani místa ještě nespatruji
Šafaříkovi a Mladonu
Zchystaného, odhal záclonu
Tu mi, nic víc nad ně nemiluji:
„Pravdu máš, a slovo tvé mi mílo,
Toť jsou synové dva, v nichž se mi
Najzvláštněji dobře zalíbilo;
Žádalaťbych téměř, milá dcero!
Aby ti dva věčně na zemi
Živi byli mi i jejich péro.“