Z výšky té sme jednomu se divu
Na dolině ještě dívali,
Tátoše tam s jezdcem zbadali
Bředoucího sme sem přes kopřivu;
Když pak přišel pod Parnaskou nivu,
Všickni sme se hlasně zasmáli,
Maďaři jej za chvost tahali,
Serbové pak za uši a hřivu:
„Náš je! – ba náš Vitkovič!“ tak obě
Stránky vadily se v povyku,
Chtěvši každá přivlastnit jej sobě;
Smilujme se, nechme Maďarovi –
Dím já – almužnu tu, oslíku
Podobnější nežli Pegasovi!