Dvanácte rtů někdy holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Naším hříšným věkům přestala
Přízeň Boží dávat divů více;
Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce
Řeči jen znějž Její pochvala,
K peánům si křídel žádala
Tužba, usta hasly začat chtíce:
Pelností se vnitřek puknout míní,
Ano citům cestu, mezera
Ode sardce ke rtům, příkrou činí;
Než hle tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hodný Homera,
Sardce vzívá, slovo tuším stíní.