V průvodu překrásném panošů a v nádheře švárné, Mistivoj od svého bral se do Sasku lidu; Vývoda tam sličnou mladici zmužilému rytířstvu Na hradě hostinském k obdivu chlubně choval.
Dej mi, kníže poví, přízeň tvou k lásce milenky, Poslední v Slovanech má moc a jméno není. Však by se dle zvyku sám věna hodným býti dokázal, Věz, že i meč tento v pěsti nedarmo nosím.
Bernard stiskna ruku snoubencovi, choť jemu slíbí, Než k boji svého do Vlach zbroj zetě dříve volá. Šel s družinou a uviv herdinské věnce si vítěz, Věrný zpět hotové táhne ke svatbě ženich.
Než nadutými Němec Dětrich se k Němcovi ozve Posměchy: „tak hezké ty psovi dívky nedej!“ Vývoda slib prolomil; s nesmírnou kníže bolestí Nad potupou v ňádřích v odchodu pomstu vařil.
Sotvy že hrad zanechal k hraničeni svých kráčeje bratrů, Už se za ním poslů k návratu hejno valí. Pozdravení vzkazuje, řkoucích, náš pán tobě, vrať se, A vznešený, nízká kníže zapomni slova.
Dáti milenku hotov, skvostnou chce sláviti svatbu, I množství všelikých k náhradě příti darů. „Ať sobě tříme, co má, ublížil mé cti, povězte, Zví však, co jmenoval zvíře, že kousat umí.“
Bodna koně vranného, rukou k hlavě přílbici tiskna, K svým Slovanům pelný smutku i hanby běží. V háj hluboký svolaje vše slavné národu vůdce, Jim potupu v hněvných přednese krátce slovích.
Hluk se tichý rozlehne kolem, ten šepce druhému, Každý těm ruhačům horlivě pomstu volá. V tom se jeden šedivý z prostředku starček ohlásí: I mně, Milí, mladších trošku darujte uší.
Mistivoji! mnělbych, že co říkáš, stálo se slušně, Nač si nechal vlastních, čest čině radše cizým? Dosti rodí spanilých nám krásná Slávie dívek, Jenž i zlatých trůnů ozdoba býti mohou.
Kdo svých málo šetří, k pyšným se vtíraje háncům, Nech mzdu, po níž dychtí, vezme pokojně lichou. Však že celého se ta špatná poškverna dotýká Národu, že jsme lidé, mužně ukažme nyní.
Řeknul; všickni ženou se za ním odpomstiti křivdu, A v zmužilém zpupné vyprali Němce boji.
Cookies on Poetry Cove