Doba bije; člun již stojí v brodu,
Veslo k spěchu zove nezbedné;
Strach mne jímá, líce mé bledne;
Ještě chvílku, volám, ku rozchodu.
Nohy rychlé znaly času škodu;
Rozvlasená oknem vyhlédne,
V náruč letí, v hrůzy bezedné
Slzou smáčen každý stupeň schodu.
To má láska, že čím hoří výše,
Jazyk služby dlužné nekoná,
Upí jedno, lká a nyje tíše;
Zlíbám celou: padne opona!
Jmu se co stín, došed Charona:
Nu vez tedy v ony stínů říše.