Nechápal svět divy, jenž se dějí
V tajné Mesmerově stolici,
Onni ternou bázní mořící,
Tito lají, jiní se mu smějí;
Kýž se jednou přesvědčiti chtějí,
Jak to snadno duši letící,
Z prostranství a z času temnici
Udělanou, nechat pod šlepějí:
Seč je sardce, proč ne dary hlavy?
Seč je láska, proč ne umění?
Seč je osud, proč ne lékař zdravý?
Mé už dávno, samo sebe ruše,
Má už dávno, k svému trápení,
Tělo jinde, jinde bydlí duše.