Spolkům ujda v tichu bolest kořím,
Buď se den, buď večer přiblížil,
V pouštěch smutných, kdeby nevyžil
Barbar bludný, já si ráje tvořím;
A však darmo oči vyschlé mořím,
Bych sám sebe v selzách pohřížil,
Anť už roky, jako ohnižil,
V plameni tom s duší, s tělem hořím:
Čas by už byl míti uterpení
Bohu tomu, který podpálil
Dům a v popel obrátiti lení;
O že sem hned u počátku zticha
Žháře úlisného nevzdálil,
Teďbych rád, než pozdě honím bycha.