Život můj jest potok bez řečiště,
Od těch časů, co sem bez lásky,
Květ jest bez vůně, a obrázky
Bez barvy, a bez vod temeniště;
On jest slunce zimní, jenž se blyště
Nehřeje zem ani procházky,
On jest pro rozpaky, otázky,
Pochyby a bludy učiliště:
Jako Ovid na Dunajských březích
I já žiji v smutném vyhnanství,
V sočných těchto Getů, Traků mezích;
Osud však mi, bohdá, v dobu skrovnou
Vrátí, nejen Římu měšťanství,
Než i Vlachy s jejich císařovnou.