Jako smutně lesní holub upí
Po širokých vůkol dolinách,
Když ho skrytý v nebe modřinách
Jestřáb chvatem družky věrné zloupí;
Na verch dubu najvyššího vstoupí,
Volá při rozsedlých skalinách,
K hnízdu letí, anť ho v křovinách
K větší strasti zmámil ohlas tupý:
Tak já rovně opuštěný kvílím,
Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,
Odtud běžím lkáti ku Tatrám;
Ale darmo ztrátu vypátrám,
Neb to mi snad, co mé sardce tratí,
Ani sama Kaša nenavrátí.