Podnět ducha tam mne jíti trápil,
Kde byt mají krásné uměny,
Abych, najda jejich prameny,
Na Parnasu moudrosti se napil;
Smělo na chlum najvyšší sem kvapil
Rozpiatými v tužbě rameny,
Ano jinou, místo Mudřeny,
Zaslepenec bohyni sem lapil:
Tak se kárá lidská derzost sama,
Když se rozum toulá v zánebí,
Nohy blízká pohelcuje jama;
Proto radím, zvláště v mladém stavu,
Že týž pozor dáti potřebí
Na své sardce jako na svou hlavu.