Zval mne ještě Milek v pravo, vlevo
Ve své vysokosti nebeské,
Ukazoval též i na veské
Přátely, hrad Tábor, Rabské dřevo;
Ano, aby vše mi bylo jevo,
Chtěl mne vesti všudy po České:
Ale odpusť prosím nehezké
Zpouře mé, o krásná Slávy děvo!
Najperv káral Milek sám mou vinu,
Že sem nechtěl více cestiti,
Potom ptal se přísně na příčinu;
Já dím, to jsou důvodové lehcí
K pochopení: neb zde básniti
Jak chci, nesmím, a jak smím, tak nechci.