Jaro zniká, sněhy plaší slunce,
Zefyr loutky nese trávníkům,
Strom už stínem hoví poutníkům,
Slavík zpívá z květového trůnce;
Tam laň plesá, onam křepké junce,
Zde se niva směje rolníkům,
Motýl k sadu, kachně k rybníkům,
Zlatá spíchá včela ku medunce:
Vše se těší, kochá, líbá, skáče,
Všudy láska, žerty, lahoda:
Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče;
Jen mne nejmou jara ani léta,
Nehne slunce, ani příroda,
Co mne zbavil osud duše světa.