Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní
Jest, jak u Vestálky, běloučké,
Ode hlavy k patě samoučké,
Že kdo nezná, s úctou se Jí klaní;
Mé pak oko téměř se už straní
Postavy té, sice hezoučké,
Ale divné tak a lehoučké,
Že Jí zovu českou Bílou Paní:
Sama nade alabaster bělší;
V rouchu, ve kvítí a kdekoli
Barva bílá jest Jí najmilejší;
Ale nevím posud, ohnivého
Slunceli to bělost, neboli
Jenom bělost sněhu studeného.