Někdy dvanácte rtů holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim hříšným věkům přestala
Přízeň boží dávať divů více;
Dvě se vznesly ke mně, v jedné díce
Řeči jen znějž její pochvala,
K peánům si křídel žádala
Tužba, ousta hasly začíť chtíce.
Plností se vnitřek puknouť míní,
Ano citům příkrou, mezera
Ode srdce ke rtům, cestu činí;
Než hle tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hoden Homera,
Srdce vzívá, slovo, tuším stíní.