Tu když bárku mořem nebezpečným
Z břehu pustíme a stavadla,
Bouře strašlivá nás napadla,
Mrak byl tři dny s nebem bezslunečným;
Lámaly se vichrem divoječným
Vesla, plachty, kotvy, zábradla,
Že i Milkovi krev ochladla,
Neb se k retě cítil nestatečným:
Naděje má ale neklesala,
An mi onna Hvězda Severná
Veždy jasně před očima stála;
Ona byla Pharus, kompas, kotva,
A když zívla propast požerná,
Třímala loď, oku vidná sotva.