Divil sem se někdy, jakby k boji
Krása rozlítila ramena,
Světy dva tam jedna Helena,
Aziu, Europu shnala k Troji;
Slečna kyne, rytíř kříž a zbroji
Chápá: „adé, krásná Božena!“.
Přijde: „Hrob náš! křivda pomštěna!
Deset soků leží na souboji!“
Teď znám, po čems polem, mořem toužil
Meneláe, pročs dlel Priame;
Zač si hochu švárný dobrodružil.
Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perůn deštěm krásu neklame,
Nač tvář tato na zemi se baví!