Někdy rtů dvanácte holubice
Jedna k jazykům sto rozžala,
Našim věkům klnouc přestala
Přízeň nebes dávat divů více.
Dvě se ke mně vznesly, v jedné díce
Řeči jen zniž její pochvala;
K peánům sy křídel žádala
Tužba, ousta hasly začít chtíce.
Plností se vnitřek puknout míní,
Ano ode srdce mezera
Ke rtům příkrou cytům cestu činí.
Než hle tak se pomstí nevěra,
Jeden předmět hoden Homera,
Srdce vzývá, slovo tuším stíní.