Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj slunci šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě;
Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, koho raní lítě:
Bezvědomě, v citech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných:
Žel jen, že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí –
Trhej růži, přijdou slunce střely.