Jako smutně lesní holub upí
Po širokých vůkol dolinách,
Když ho skrytý v nebe modřinách
Jestřáb chvatem družky věrné zloupí,
Na vrch dubu nejvyššího vstoupí,
Volá při rozsedlých skalinách,
K hnízdu letí, an ho v křovinách
K větší strasti zmámil ohlas tupý:
Tak já rovně opuštěný kvílím,
Od Dunaje k pouštěm rozmařilým,
Odtud běžím lkáti ku Tatrám;
Ale darmo ztrátu vypátrám,
Ba žel množím, hlasům uče hlucho,
A pak vlastní kárám zrak a ucho.