Ještě ční ten domek, políbení
Buď i tobě sláno k posledu,
A už rychle nohy ku předu,
Skrýte očím toto těžké zření;
O, vy místa pelná potěšení,
Už se věčně s vámi rozvedu,
Ještě okamžení k pohledu
U kraj lesa – ach už domku není!
Nehleď zpátkem, ven ven z tváři rovin,
Ohlušte mne zvukem ptáčkové,
Hory hučte, větry dujte z křovin!
Už se sberu, jako sluší muže,
Ale které sardce surové
Ještě jeden pohled hanit může?