O ty, v kterém každodenně klekám
Chráme přirození důstojný!
Tě mám ještě, i když odbojný,
I když osud ukrocený čekám;
Tu sám vůkol vzhůru, dolů těkám,
Strom mne v náruč přijme pokojný,
Léky chystá kvítek opojný,
Větrům lkání, slzy dělím řekám:
Ukojiv žel v sladkých snách se žičím,
Volnou na jediné návěští,
Světy tvořím myslí, světy ničím;
Až mne, tváři vyjasnivše bledou,
Sletlí těšitelé nebeští
Z ráje opět do života vedou.