O, coby tě srdce této hnětné
Vazby v světě ještě zbavilo,
Již si sto mil posud nosilo,
K Tatrám zpěvným ode Zály květné;
Jako ptáče, když se v ošemetné
Ruky pacholete chytilo,
Byť se do povětří vzdálilo,
Nit mu všudy křídla drží letné:
Do tmy hor se, mezi hvězdy kryji,
Honem běžím, lezu potichu,
Všudy zníti řetěz u noh čiji;
A bych byl i vyrván tomu lovu,
Co pak? ach tu ještě pohříchu!
Šel bych sám se přivázati znovu.