Proti Milku, jenž mne postřeluje,
Ještě bych sem našel obránce,
Asnad ve všehoji, ožance,
Aneb i v tom, který útěk sluje;
Ale jiné jest, co přitahuje
Sardce moje k této vzívance,
To, že jako skryté ve schránce,
Co den nové vnady rozvinuje:
Půvabům těm, jež sem spatřil vloní,
Takovou zná dáti omladu,
Jakby nyní vseté byly do Ní;
K počtu pak těch dávných, nepřesitných,
Ze dne na den čerstvou přísadu
Krás a cností připojuje kvitných.