Růži rovně, když se na usvítě
Lásky dříve z rosy napije,
Pak svůj sluncy šarlat rozvije,
Tak je k zření ono krásné dítě.
Jmění vlastních, nimiž v bolné sýtě
Srdce lapá, sama nečije,
Před tím ruky vinné umyje
V nevinnosti, toho raní lítě.
Bezvědomě, v cytech samostatných,
Jako sama krása působí,
Nechce chatry křiků neposvatných.
Žel jen, že čas nad vší zemskou smělý
Krásou panství sobě osobí,
Trhej růži, přijdou slunce střely.