Nevěsta. (V.)

I zmizí strašná noc, a vzejde bílý den, i zmizí pekla moc jen jako strašný sen. –

Však děvy mrtvol svědčí tu pravdu hrozných řečí, kterou si šeptají zjevně i potají:

„Že prý se lekla příšery pekla!“ Co vlastně viděla, zda pomsty anděla,

čili jen stín ztajených vin – to nikdy nezjeví duch její ztracený,

to nikdy nepoví ret její stažený. Lidé však šeptají zjevně i potají:

„Že prý ji běs ku sňatku nes; v půlnoční čas prý odbyl kvas,

před ránem dnes byl duchův ples, a hromu huk a blesků svit,

byl hudby zvuk a světel kmit; i řítil se s ní do mraků ven,

sám jako noc, ona co den; ona co luna, on jako mrak,

(sotva že stihnul jich smrtelný zrak,) tančili stále vždy dál a dále,

přes hory doly, přes pláně stráně, při zvuku hromu, při svitu blesku,

v divokém ruchu ve sboru duchů. On pak již hasne co pouhý stín,

splývaje v dáli v noci klín. – Ještě jen ji tam na vodách zřít,

v něžto potápí svůj sinný svit, jakby se chtěla v zrcadle zřít.