„Kdo to? co se to se mnou děje?“ Helena vyjeví zžasnutý zrak – a než se potopí
v mrazivý mrak, jak stín se k blízkým dveřím chvěje; však marně, již tam nedospěje. Pekelná moc
na mysl dolehá, jak věčná noc jí duši zalehá, a jako žravý jed
jí hrůzu v mroucí ňádra leje. Trhá se její zhled; – vždy blíž a blíž se hrůza za ní honí,
vždy níž a níž se ku Heleně kloní, až se k ní schýlí jak její milý.
Však nežli ještě k zemi dopadá, s šíleným chvatem zvonek popadá, a zvonek ten tak hrozně zní, jak umíráčka temný zvuk,
jenž by vyzýval duši z ní v neblahých duchů děsný pluk. Nastojte – je to Heleny, ubohé děvy vlastní stín,
jenž z mraků svých vyděšený, ji porval v černé smrti klín! Udeří jeden ráz na věži kostelní,
a dlouho smutně zní, až v dáli umře zas. Veškerý noční duch již hledá svůj si hrob,
a klesá v náruč mdlob; i mlkne, ztichne ruch. Když němota zas panuje tam na kostelní věži,
tu se čeládka zbuzuje, a k Heleně hned běží. Ach, ona tu leží jak svlečený šat,
kterýž tu nechal duch, uletěv na pochvat; jak luny zhaslá zář na denním blankytu,
jak sněhobílý alp na lučin prokvitu. Rozpustil se jí vlas, vyhasla oka zář,
odumřel na rtech hlas, a zbledla krásná tvář; na tváři ještě nach, a v oku ještě žas,
a na rtech ještě strach – jakby ji líbal – ďas! – I chví se ještě ret, jak v sněhu růže květ,
až zhasne celá tvář, jak v ledu slunce zář, jak na hřbitově ples, – jak v letu – dálný běs. –
Cookies on Poetry Cove